Cannary in the Coal Mine
„Ať si kdo chce, co chce říká, ať si mamka slzy utírá, já se učím na horníka, ten dnes svět svou prací podpírá,“ hlásilo jedno z mnoha hesel, jimiž se minulý režim snažil nalákat nové zaměstnance k práci v dolech. Zase jinou, ovšem neméně oslavnou taktiku volí barevný socialistický plakát od Jana Čumpelíka. Na něm s heslem „Žijeme radostně a šťastně, přijď i ty mezi nás!,“ vede k lepší zítřkům šťastný hornický učeň mladého chlapce na jeho první směnu do dolů. Na dalším obrazu téhož autora, příznačně nazvaného Úkol splněn!, je zachycena parta špinavých, ale rozesmátých horníků. Se zářivými zuby a kahany přebírají muži pugét květin od malého pionýra v čisto skvoucí košili. Text tentokrát chybí, ale název je natolik úderný, že mluví za vše. Závazek byl zkrátka zas a znovu splněn, a to v rekordním čase. Uvědomíme-li si ale, že v roce 1961, kdy tento obraz spatřil světlo světa, uplynul právě rok od tragédie na dole Hlubina a možná pouhých pár týdnů či měsíců od ještě ničivější pohromy na dole Dukla, nelze se ubránit mrazivému pocitu a nejistotě, o jakém úkolu že to autor vlastně hovoří.
Lze tvrdit, že důlní tragédie obecně byly něčím, o čem komunistická propaganda i tehdejší oficiální tisk víceméně zarytě mlčely. Když už se o nich psalo, mohli bychom tento text označit spíše za zmínku či sloupek, nikoliv za skutečný článek. Katastrofě na dole Dukla, největšímu českému poválečnému důlnímu neštěstí, bylo například v Rudém právu vyčleněno omračujících 20 řádků. Nedalo se nic dělat, Den stavbařů a článek Žně ani příznivé počasí nepočkají na opozdilce měly pochopitelně pro svou nesrovnatelně vyšší informativní hodnotu přednost.
Nebyly to ale zdaleka jediné katastrofy a havárie, které se na československých dolech na přelomu 50. a 60. let udály. Důlní průmysl a těžký průmysl obecně se stal jakousi výkladní skříní komunistických úspěchů. Hornictví představovalo tvrdou a nebezpečnou práci a horník samotný byl prototypem dělnického hrdiny, jenž se skvěle vyjímal na budovatelských plakátech. Uhlí jako surovina byla navíc nesmírně cenou komoditou, stejně jako železo a jiné kovy a jejich slitiny, které našly uplatnění ve zbrojním průmyslu. Podniky, továrny i doly byly často tlačeny do překonávání vytyčených plánů, aby byly jejich výsledky na konci daného období ještě lepší, ještě zářivější. Už samotné prvotní plány byly značně idealistické. Jejich překročení pak bylo při zachování obvyklého postupu, dodržování pracovních směn i bezpečnostních podmínek ve sféře fantazie. Plány se ale plnit musely. V dole tak bylo více lidí, než bylo zvykem, a ve velkém se zaváděla nová, ještě neověřená technika. Bezpečnost byla často odsunuta na druhou kolej. Kladené nároky na zajištění bezpečnosti na pracovišti byly upravovány a zvyšovány obvykle až poté, co k nějakému neštěstí došlo. To byl i případ tragédie na dole Hlubina, součásti dnešní dolní oblasti Vítkovic, kde kvůli neopatrné manipulaci s elektrickým proudem už nikdy nevyfáralo 54 horníků.
Dne 22. května 1960 bylo poněkud oblačno a každou chvíli vypadalo, že začne pršet. Takové počasí se drželo už od předchozího dne a obloha nad Ostravou byla černá. Nízký barometrický tlak, který s sebou takové počasí přináší, byl první výstražným signálem, který se vedení Hlubiny rozhodlo ignorovat. Čím nižší barometrický tlak je, tím vyšší je v dole výskyt metanu, jedovatého a extrémně hořlavého plynu. Při takovém počasí bylo třeba koncentraci metanu na jednotlivých porubech pečlivě měřit a při vyšší koncentraci buď práce přerušit, nebo případně nefárat ten den vůbec. To se toho dne ovšem nestalo a v dole tak pracovalo přes 70 horníků. V jedné z chodeb opravoval elektrikář svítilnu. Jednalo se o rutinní elektrikářský zákrok, a tak, vzhledem ke svým zkušenostem, se ji neobtěžoval ani vypojit a lampu opravoval pod napětím. Nezatěžoval se ani měřením koncentrace nebezpečného plynu v důlní chodbě. Chvíli se nic nedělo. Pak to přišlo. Zkrat, drobná jiskra a exploze zapáleného metanu. Mechanický účinek výbuchu byl poměrně malý; problém byl ve vzduchu. Exploze spotřebovala kyslík a vzduch vykazoval vysokou koncentraci oxidu uhelnatého. Celkem se podařilo zachránit 22 lidí – 3 byli těžce zraněni, přesto tragédii přežili. Stejné štěstí ale nemělo jejich 54 kolegů a kamarádů. Ti se v útrobách dolu postupně udusili.
Přesto, že událost na dole Hlubina nezapadala do iluze o nové, lepší socialistické vlasti, její rozsah byl tak obrovský, že o něm zkrátka musel tisk informovat. Prostor jí věnovaly i noviny Rudé právo. Článek, který tragédii věnovaly, patří k mrazivým připomínkám minulého režimu. Událost na dole Hlubina posloužila jako nástroj politické agitace s poselstvím, že „když se kácí les, padají třísky“. Článek začínal slovy:
„Do radostných dnů oslav 15. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou vrhla velký stín tragická zpráva. Pracovní úsilí ostravských horníků o šťastný život pracujících a za dovršení socialismu si vyžádalo nenahraditelnou ztrátu na lidských životech.“
Po několika řádcích, které stručně shrnovaly povahu důlního neštěstí, autor článek zakončuje neochvějným přesvědčením, že lepší, socialistické zítřky jsou už na dosah.
„Statisíce a miliony dělnických rukou ještě pevněji podepřou naše společné dílo. Miliony srdcí se s ještě větším zápalem rozhoří. Smutek nad odchodem druhů zocelí vůli všech pracovních kolektivů a celé dělnické třídy v boji za dovršení výstavby socialismu, za dosažení trvalého míru ve světě. Ostravsko-karvinští horníci při památce padlých soudruhů dovedou rozmachem svých tvůrčích sil věc socialismu k dalším vítězstvím.“
Cannary in the Coal Mine, anglický idiom, jenž jsme použili v podnadpisu, lze do češtiny přeložit jako kanárek v dole. Tímto úslovím můžeme označit takové lidi, kteří svou citlivostí, případně vlastní obětí, varují a ochraňují okolí před škodlivými vlivy. Označení má původ ve skutečných důlních kanárcích. Ti byli používáni jako spolehlivé detektory zvýšené koncentrace metanu v důlních prostorech. Pokud ptáček poletoval po kleci a křídly narážel do stěn, byla hladina nebezpečných plynů ve vzduchu nízká. Když si ale sedl, svěsil hlavu, nebo dokonce z bidýlka upadl, bylo to pro pracující horníky signálem vzít nohy na ramena. Toto označení lze v podstatě ztotožnit s českým pokusným králíkem. Můžeme tak smutně konstatovat, že tímto úslovím lze označit i oběti exploze metanu na dole Hlubina. Ovšem pouze částečně – katastrofě na dole Dukla, která přišla pouhý rok od Hlubiny, jejich tragická smrt zabránit nedokázala.
