Táhněte, nebo vám rozbiju sekerou hlavy!
Tvrdit, že Šustkovi měli italské manželství, by bylo poněkud nepřesné a příliš mírné označení stavu, v jakém se jejich svazek nacházel. Hádky a křik u nich byly na denním pořádku. Nezřídka se k tomu přidala i dobře mířená rána, kterou pan Šustek své manželce uštědřil. Roznětkou pro jejich časté hádky byla prý skutečnost, že pan Šustek, kočí Strassmannova pivovaru, měl krom jednoho manželského syna i další dvě děti. Zplodil je sice ještě za svobodna, nicméně určitou finanční apanáž jim a jejich matkám posílat musel. A v tom byl patrně ten problém.
Neděle 19. května 1902 zpočátku probíhala jako každý druhý den u Šustkových – snídaně, ranní hygiena, banální zavdání příčiny, výčitky, hádka a křik. Roztržka mezi manželi toho dne ale vyeskalovala a žena se před mužem běžela ukrýt k sousedovi.
Svědky tohoto běžného obrazu z manželského života páru byla i dvě děvčata, která předtím přišla rodinu navštívit. Rozčilený Šustek jim svěřil péči o miminko, malého syna, a odešel do práce. Paní Šustková se zanedlouho vrátila, aby převzala starost o syna, ale to netušila, že se za chvíli vrátí i její muž. Poté, co Šustek přišel domů, rozjel se kolotoč urážek, nadávek, křiku a násilí nanovo.
Za chvíli vyběhly z bytu obě dívky, po nich i paní Šustková, která volala o pomoc. Rozlícený manžel ji ale chytil a za vlasy po zemi dovlekl do domu. Co se poté odehrávalo za zavřenými dveřmi, to nikdo neví. Sousedé se snažili na dveře nejprve doklepat, poté je i vyrazit, ale jediná odezva, kterou krom výkřiku paní Šustkové zaslechli, byla věta: „Táhněte, nebo vám rozbiju sekerou hlavy!“
Šustek nakonec sousedům otevřel. Stál ve dveřích, celý zakrvácený a s bodnou ránou v břiše. „Tu ji máte, chtěla mne probodnout, ale se jí to nepodařilo,“ řekl a ukázal k oknu na tělo své manželky, „zato já jsem ji hlavu usekl. Podívejte se na ňu, tam hen leží.“. Paní Šustková ležela pod oknem v tratolišti krve. Nebylo pochyb, že je mrtvá – hlava jí visela jen na cárech kůže. Vedle ní byl zakrvácený nůž a sekera.
Když pana Šustka přišli zatknout, stál tam celý od krve a utěšoval malého synka. Policii se okamžitě přiznal. Řekl, že jej nejprve manželka bodla do břicha a on ji poté třikrát praštil sekerou do týla.
Soud, jenž se konal následující měsíc, jej odsoudil k smrti oběšením. Jeho advokát ale podal odvolání a případ Šustek vs. Šustková byl opět přezkoumán. Šustek byl sice opět shledán vinným, ale odsouzen byl pouze za zabití, nikoliv za vraždu. Místo oprátky tak dostal trest 9 let vězení.
Dům č. 789, jenž byl svědkem nešťastného osudu paní Šustkové, už v okolí Náměstí Republiky najdete jen stěží. To, co ale v těchto místech najdete určitě, je budova s neméně zajímavou a tajemnou minulostí.
Grossmannova vila je honosnou stavbou ve stylu pozdní secese s vysokými stropy a interiéry ve stylu art deco. Vila byla dokončena roku 1923 a sloužila jako rodinný dům manželů Grossmannových. František Grossmann byl úspěšným ostravským architektem. Podílel se na stavbě či renovaci mnoha významných budov v Moravské Ostravě.
Štěstí manželů v novém domě ale netrvalo dlouho. Nejprve přišla hospodářská krize, poté v krizi uzavřená špatná zakázka. Jistý gynekolog ze Slezské Ostravy si u Grossmanna objednal výstavbu rodinného sídla, honosné vily. Grossmann stavěl, jak bylo zvykem, na úvěr. Než ale stihnul stavbu dokončil, byl její objednavatel za provádění tehdy ilegálních potratů zatčen, a tak nebyl nikdo, kdo by architektovi vilu zaplatil. Grossmannovým zbyly pouze dluhy. Tato tíživá finanční i společenská situace vehnala manžele k radikálnímu rozhodnutí, společné sebevraždě. Nejprve se pokoušeli zastřelit, ale byli zastaveni Grossmannovým bratrem Richardem. V druhém pokusu jim už ale nezabránil. František a Otýlie Grossmannovi se roku 1933 otrávili svítiplynem. Ona přežila, on ne.
Dům byl po smrti architekta prodán. Nejprve z něj byla mateřská školka, později družina. Následně byla vila, stejně jako její původní majitelé, ponechána vlastnímu osudu. V roce 2021 ale započala její rozsáhlá rekonstrukce, která by měla skončit letos, tedy v roce 2023.