Vstup jen na vlastní nebezpečí!
Pokud jste si mysleli, že Turkmenistán je jediným státem, který se může pyšnit úředně ověřenou Bránou do pekla, jste na omylu. I Česká republika tu svou má, a to ve Slezské Ostravě. Ema sice není jako turkmenská kuriozita kráterem, ale haldou, v jednom plameni je ale také. Halda Ema vznikla navážením hlušiny z dolu Trojice, a to pravděpodobně ještě před rokem 1920. Hlušina, která tvoří korpus haldy, je vedlejším produktem hlubinné těžby. Jedná se o jakýsi odpadní materiál, jenž nebylo možné optimálně spotřebovat. Jejím postupným vrstvením vznikají nejen haldy, ale také plyny. Ty svým působením zahřívají střed uměle navršených hor. Bylo tak jen otázkou času, kdy halda vzplane. A stalo se. V šedesátých letech minulého století došlo v důsledku působení těchto přirozených procesů k samovznícení haldy, a od té doby, tedy skoro 70 let, Ema uvnitř nepřetržitě hoří.
Plameny plápolajícího ohně sice neuvidíte, zato je pocítíte na vlastní kůži či podrážku. V okolí haldy je teplo, z trhlinek na jejím povrchu vychází horký dým a její povrch je patrně tím nejkratším subtropickým pásem na světě. Vyskytuje se tu stepní fauna a exotická flóra – narazit tu můžete třeba i na vzácný druh orchideje. Kvůli stálým vysokým teplotám je povrch haldy celoročně zelený a ani v zimních měsících se tu nevyskytuje sníh.
Zajímavostí je, že ostravské Karpaty, jak se někdy haldám, jejichž součástí je i Ema, s nadsázkou říká, se staly domovem nejen neobvyklým rostlinám a zvířeně, ale také lidem. Okolí hald kvůli jejich vysoké výhřevnosti totiž ve 20. a 30. letech minulého století obývala specifická sociální subkultura, tzv. brenparťáci. Brenparťáci nesli hrdě své jméno dle alkoholu, který si hojně a rádi dopřávali, a tvořili vlastní stát ve státě, kde sice vládl zákon ulice, ale také absolutní svoboda. Měli vlastní specifický jazyk, vlajku, starostu, hymnu i volby a kulturní akce. Romantickou představu o ostravské Christianii tak rozbíjí snad jen skutečnost, že tu čas od času některý obyvatel zmizel v útrobách prohořelé haldy, uhořel následkem spadu žhavé strusky nebo zemřel v důsledku dobře mířené rány sousedovou pěstí či nožem. Ale to už zkrátka k životu ve „státu Halda“ patří.
Je jasné, že haldy zkrátka lidi přitahují. Pokud se i vy rozhodnete vystoupat po vrstevnici třetího nejvyššího bodu Ostravy, ať už jako turista, nebo jako její potenciální nájemník, snadno můžete vlivem vyvěrajícím pramínkům kouře a červeného vršíčku haldy nabýt dojmu, že stoupáte až k samému okraji sopky těsně před erupcí. Doufejme tak, že taková domněnka je mylná. Přesto, že se Ostrava může pyšnit mnoha místy světových názvů, o své vlastní Pompeje patrně nestojí.
