Oheň. Voda. Vítr. Mor.
„Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou.“ – L 12,14
S hořkou ironií lze tvrdit, že význam výše uvedeného citátu z evangelia sv. Lukáše pocítila Ostrava opravdu do morku kostí. V minulosti, stejně jako většina velkých měst, si prošla mnohými tragédiemi a katastrofami, které měly ničivý dopad jak na její architektonický charakter, tak i na její obyvatele. Město stihly četné požáry, jež na popel spálily i celé čtvrti dřevěných domků, a povodně, při nichž se zčeřená hladina divoké vody zavřela nad nejedním měšťanem. A pokud se už přírodní živly výjimečně uklidnily, přišly morové rány či epidemie, které počet obyvatel nezřídka eliminovaly až o polovinu.
Tichým svědkem a pomníkem těchto událostí byla i kaple sv. Lukáše, architektonicky nijak významná stavba, jež byla pro svůj celkový zchátralý stav roku 1894 zbořena. Kaple sv. Lukáše se nacházela v místech, kde se kříží dnešní Puchmajerova a Zámecká ulice, a sloužila jako svatostánek rozsáhlého městského hřbitova. Nový městský hřbitov, k němuž kaple patřila, byl založen roku 1585 a svému účelu sloužil až do roku 1843. Důvod jeho vybudování byl prostý. Ostravu v té době totiž stíhala jedna katastrofa za druhou a kapacita stávajícího, menšího městského hřbitova zkrátka nebyla dostatečná. Bylo tak nutno nejprve vymezit nový prostor k pohřbívání mrtvých, poté vztyčit i hřbitovní kapli.
V románu Dobrá znamení Terryho Prachetta a Neila Gaimana démon Crowley uvažuje o tom, že „jedna z těch nejkrásnějších věcí na Čase (…) je, že vás neustále unáší dál a dál od čtrnáctého století (…)“. Pokud bychom toto tvrzení aplikovali na historii Ostravy, pak by tou nejkrásnější věcí na čase bylo, že ji neustále o krok posouvá dál od 16. a 17. století.
Kulantně řečeno, 16. a 17. století nepatřilo ke zlatému věku města. Roku 1556 Moravská Ostrava lehla popelem – shořely domy, městské knihy a lidé spali, romanticky řečeno, pod širým nebem. Roku 1585 město postihla velká morová epidemie a další ji následovaly v letech 1625 a 1715, při nichž zahynula téměř polovina města. Povodním bylo vyhrazeno 17. století – přišly v letech 1649, 1655, 1670 a 1695. Stejné století s sebou přineslo ještě jednu katastrofu, a sice třicetiletou válku, kvůli níž bylo město obléháno, rabováno a posléze i zdecimováno různými vojsky. Lze tak smutně konstatovat, že jediný, kdo se nemusel v období nestálé ekonomické situace města obávat o svou živnost, byli hrobníci.
To dokládá i archeologický průzkum z roku 2007, dle nějž bylo na hřbitově u sv. Lukáše pohřbeno 7441 lidí. Mezi nimi byla i mladá dívka Mariana, jejíž podivná smrt je pro archeology stále velkou, neprobádanou záhadou. Pokud by Vás zajímal její osud, zavítejte do Ostravského muzea na Masarykově náměstí. Jste-li ale pověrčivý, vyhněte se při cestě do muzea či k místu, kde kdysi kaple stávala, pouličním tanečním kreacím. Snadno by se Vám totiž mohlo stát, že si zatančíte na něčím hrobě.
