[ F ]
Událost, jež se odehrála 7.7. 1961 na dole Dukla, patří k nejčernějším dnům historie těžebního průmyslu u nás. Po rozsáhlém požáru v důlních prostorách se domů již nikdy nevrátilo 108 horníků. Jen o rok předtím, 22. 5. 1960, došlo k podobné katastrofě na dole Hlubina, které jsme věnovali samostatný článek. Obě jsou si ale v základních konturách podobné – jak v podzemních chodbách Dukly, tak Hlubiny došlo k zamezení přívodu kyslíku a čerstvého vzduchu, v jehož důsledku došlo k udušení pracujících horníků. A v obou případech způsobilo tyto tragédie ignorování některých varovných signálů, liknavý přístup k problému a nedodržování základních bezpečnostních opatření pro práci v dole.
Za jakousi prvotní příčinu katastrofy na dole Dukle lze pokládat velký tlak, který byl na důlní a těžební průmysl v 50. a 60. letech minulého století kladen. Systém, po vzoru Sovětského svazu, tlačil závody, továrny i doly ke splnění a překročení nerealistických plánů. Důkazem toho může být například i zkrácení pracovní doby na dole Dukla na pouhých 5 dní. To, co vypadá jako idylka, má ale k ideálu daleko. Pracovní doba byla sice významně zkrácena, nicméně objem těžby musel zůstat zachován.
Neustálé posouvání této hranice mělo být odrazem schopností československého lidu, který se svou šikovností, pílí a budovatelským nadšením měl přiblížit ideálu soudruhů ze SSSR. Přiblížit, nikoli vyrovnat, neboť pomyslný Nietzscheho übermensch může existovat jen jeden.
Jelikož bylo třeba podávat větší a lepší výkony, byla do dolů zavedena kvapná mechanizace a elektrifikace k zefektivnění pracovního procesu. Bezpečnostní složka práce byla mnohdy odsunuta na vedlejší kolej. Přesto, že bezpečnostní opatření na československých dolech patřilo k těm lepším, tlak na výkon z vyšších míst vedl k ignorování některých varovných signálů.
To se stalo i 7. července roku 1961. Na konci ranní směny, tedy přibližně okolo 13. hodiny, pracovalo v dole Dukle přes 300 lidí. Jeden z horníků, patrně při opouštění jedné z chodeb, nevědomky zavadil o vypínač a spustil pryžový pásový dopravník. Ten v té době nikdo nehlídal, neboť se na daném, 3. patře ten den netěžilo. Bez povšimnutí tak běžel dál, dokud se nezadřel. Pás se sice neposouval, ale motor dopravníku jel stále na plné obrátky. Postupně se tak pás z hořlavého materiálu čím dál tím více zahříval. Netrvalo dlouho a na exponovaných místech pás vzplanul. Za chvíli již plameny přeskočily i na dřevěné obložení chodby.
První příznaky zaznamenali havíři z 2. patra zhruba v 15.30. Vzduch byl cítit škvařící se přízí. Revírník, jenž se vydal najít zdroj podivného zápachu, po spěšné procházce nic neobjevil. Nechal tak smrad smradem a věnoval se jiné práci. Postupně se i další pracoviště plnila kouřem a zápachem. Po 17. hodině přijely první záchranné jednotky Baňské záchranářské služby a začalo se řešit odvolání pracujících horníků z hořícího dolu. Téměř pro třetinu horníků však už bylo pozdě.
To, co fatálně selhalo, byl především dispečink. Kdyby dispečer nepodcenil nebezpečí a včas spustil merkaptanovou signalizaci, mohlo by tehdy vyfárat o 98 horníků více. Nestalo se ale. Horníci, ničeho zlého netuše, v době, kdy byl zbytek dolu evakuován, místo rychlého úniku pečlivě ukládali nářadí do beden. Záchranáři, kteří se do hořících útrob dolu vydávali, tak už nacházeli pouze mrtvé. Většina z nich se udusila oxidem uhelnatým a uhličitým, někteří uhořeli. Vzhledem k tomu, že se požár nedařilo zastavit, byl před půlnocí vydán příkaz k „zazdění“ dolu nanošením 50 000 pytlů materiálu. Tím od kyslíku odřízli nejen požár, ale i zbývající, ještě živé horníky, kteří v útrobách dolu zůstali pohřbeni.
