Deš dolů, deš hloubš, deš sám.
Podchod Frýdlantské mosty je mezi každodenními turisty po vozech městské hromadné dopravy skutečným pojmem. Všichni, kteří pravidelně nastupují či přestupují na Náměstí Republiky, musí po vyhřeznutí z některého z modrých vozů MHD sebrat odvahu a vydat se do hlubin Frýdlantských mostů, Podchodu hrůzy. Toto jméno, jež mu dal jeden internetový deník, si nevysloužil náhodou. Dělá mu čest, a to poctivě.
Nekonečný labyrint chodeb, který se splétá jako klubko hadů pod Náměstím Republiky, jedním z nejfrekventovanějších dopravních uzlů v Ostravě, je plný špinavých kachliček, zavřených podniků, hladových oken a ošuntělých trafik. Co se stimulace i jiných smyslů týče, často se zde mísí i tři výběrové esence pro typický pouliční parfém každého většího města – vlhký beton (hlava), benzín (srdce) a moč (základ). Světlo na konci podchodového tunelu není snadné najít ani za dne, a tak se stává, že v jeho vnitřnostech čas od času někdo zmizí. Těmto zmizelým, ostravským Théseům pomyslnou Ariadninu niť při přestupu do Vítkovic někdo ukradl, a proto zde zůstali a bloudí dál. I vysoká koncentrace entit je tedy zaručena, což zvyšuje celkovou bezútěšnost a hrůzyplnost místa. Místo tak nedoporučujeme bez čelovky a kompasu navštěvovat ani v dopoledních hodinách.
I přes svůj omšelý vzhled a celkově špatnou auru byl podchod na konci 80. let svědkem i jedné zajímavé kulturní události. Možná, že tomu tak bylo právě pro jistou vyloučenost místa, možná kvůli tomu, že se v podchodu nikdo krom iniciátorů akce dlouhodobě pobývat neodvážil. Mladí ostravští umělci a literáti, kteří později zformovali i uměleckou skupinu Přirození, zde v květnu roku 1989 provedli bleskovou uměleckou akci jménem Ahoj, lidi. Mezi vystavujícími byl například Jiří Surůvka, Daniel Balabán, Petr Pastrňák a spisovatel Jan Balabán. Kolemjdoucí byli konfrontováni s četnými malbami a kresbami na stěnách a s hudebními výstupy některých umělců. Vše také mohli patřičně okomentovat. Na stěnách totiž jako jakési návštěvní knihy visely pruhy hnědých balicích papírů, na něž mohli návštěvníci sepsat své dojmy, myšlenky i ostrou kritiku vystavujících umělců. Kouzlo této události také tkvělo v její spontánnosti. Nikdo ji nekontroloval, neboť ji nikdo předtím neviděl, a vzhledem k tomu, že měla krátkého trvání, skončila ještě před tím, než ji zmocněnci režimu mohli zakázat či rozehnat.
V následujících letech má být započata rozsáhlá rekonstrukce celého podzemního bludiště i nadzemních ostrůvků. Jakýmsi pomyslným teaserem těchto oprav bylo pravděpodobně zbudování, namalování, nového cyklopruhu, který vede i přes Frýdlantské mosty. Jízda přes tento pruh je zážitkem vhodným pro všechny milovníky adrenalinu, fanoušky asistovaných sebevražd a japonských pilotů kamikadze. Lišácké zbarvení pruhu, tedy rudé, podtrhuje pocit, že nový cyklistický pruh, jenž vede mezi silnicí a kolejemi, k hororovému fluidu podchodu patří. Boj o holý život, to je zkrátka zákon ulice a Frýdlantských mostů. A také Bělského lesa, naší další zastávky.
