Příští zastávka: Konečná
Městská hromadná doprava, konkrétně potom ta tramvajová, byla v Ostravě slavnostně zavedena roku 1843. První trasa spojovala významné industriální uzly, tedy vedla z Moravské Ostravy do Vítkovic, o pár let později i do Mariánských Hor. Z desítek pasažérů postupně budované infrastruktury městské dopravy se stávaly stovky, později tisíce. Díky své všestrannosti a dobré dostupnosti se MHD stala nezbytnou součástí života obyvatel města pro o kousek pohodlnější život a pohyb po městě. Jak její dostupnost a všestrannost, tak i fyzická blízkost cestujících ve stísněném prostoru a anonymita davu, kterou rychlým obměňováním cestujících poskytuje, s sebou přinesla velké množství fantaskních příběhů a fantomů, jež se ztichlými, obvykle nočními linkami MHD prohánějí. Přes den se tu můžete střetnout se mužem s pouzdrem na housle, v němž se žádný smyčcový nástroj neukrývá, s ženou, jež si vozí vlastní tramvajovou tyč, žlutý závodní oštěp, nebo s přátelským horníkem, který Vám více než dobrou radou pomůže s výchovou rozjíveného potomstva. S nocí se dveře cinkajících tramvají otvírají žiletkářům, rozsévačům jehel a na Elektře a Stodolní také dvěma usměvavým chlapcům, kteří pomáhají opilé kamarádce.
Jakou verzi jejich příběhů znáte Vy?
„Jeden kámoš mi vyprávěl, že jel někam přeplněnou tramvají, když do té tramvaje přistoupil takovej zvláštní chlápek – ve fraku, s pouzdrem na housle. Myslel si, že je to nějakej člen orchestru. Když se tramvaj rozjela, týpek vybalancoval postoj, z toho pouzdra vytáhl místo houslí zvon, takovej ten gumovej na uvolňování ucpanýho odpadu, a přicucl se jím ke stropu. Celou cestu nehnul ani brvou a když vystupoval, hajzlzvon prostě odlípnul a zase schoval do futrálu a odkráčel, prostě jakoby nic. Všichni ho prej viděli, jenom já nikdy.“
„Tahleta historka se stala mýmu známýmu z Ostravy, kterej jel kdysi z práce tramvají nebo vlakem. Vedle něj seděla paní s malým chlapečkem, kterej strašně zlobil, křičel na celou kabinu a obtěžoval ostatní cestující. Maminka se ho snažila utišit, ale marně – kluk se vztekal a zlobil akorát o to víc a lidi v tramvaji se začali na oba otráveně otáčet. Zoufalá matka nevěděla, jak chlapečka uklidnit, až jí padl pohled na opodál stojícího havíře, který se právě vracel ze šichty. Byl celej špinavej a umouněnej a svítily mu jenom voči a zuby. Tak maminka tomu svýmu spratkovi říká: „Buď potichu, nebo tě tady pán postraší!“ Chlapeček ale křičí dál, a tak maminka pohrozila podruhé: „Uklidni se, nebo tě tady pán doopravdy postraší!“ Kluk ale ječel a pobíhal pořád, a tak se maminka obrátila na horníka: „Pane, byl byste tak hodný a postrašil tady malého, aby tolik nekřičel?“ Havíř se usmál, popotáhl si fáračky, naklonil se nad chlapečka a řekl mu: „Bububu, ty zkurvysyne!“
„Žiletkář! Toho potkala kolegyně mojí mámy. Šla pozdě z práce a stíhala poslední tramvaj před rozjezdem. Nastoupila do poloprázdné tramvaje, otevřela knížku a začala si číst. Po chvíli si uvědomila, že si za ni sedl nějakej chlap, ale neřešila to a pokračovala ve čtení. Postupně se tramvaj vyprazdňovala a na předposlední zastávce vystoupil i ten týpek. Kolegyně na konečné zaklapla knihu a odešla domů. Jak si ale doma v předsíni svlíkala kabát, všimla si, že s ním něco není v pořádku. Někdo jí ten kabát pečlivě rozřezal, a podle řezů něčím hodně ostrým, nejspíš žiletkou. To musel to udělat ten neznámej chlap, co za ní celou dobu v tramvaji seděl. Nejhorší na tom ale bylo, že to udělal úplně nepozorovaně – klidně ji mohl zabít! Taky jsem slyšel, že prej do těch cvakacích přístrojů na jízdenky někdo dal žiletky, aby se lidi pořezali. Tak třeba to je ten stejnej úchylák, co rozřezal plášť té máminé kolegyni…“
„Slyšela jsem dneska od spolužačky, že prej k tetě její známé, která je doktorka, došla holka, která si chtěla nechat udělat krevní testy, jestli není HIV pozitivní. Když se jí teta té známé ptala, proč si to jakože myslí a tak, tak jí holka řekla, že si prý sedla v tramvaji na volný sedadlo a něco ji píchlo do nohy. Tak se zvedla, podívala se na to sedadlo a uviděla tam zapíchnutou jehlu a papírek, na kterým bylo napsáno: „Právě jsi byl(a) nakažen(a) HIV“ Od té doby, co jsem to slyšela, se vždycky raději dívám na místo, kam si v mhdéčku sedám.“
„Jedna moje známá mi vyprávěla, co se stalo její známý, která studuje na Ostravské univerzitě. Ta se vracela nočním rozjezdem z nějaký párty. Bus byl skoro úplně prázdnej, teda až na dva kluky na pětce, mezi kterýma seděla mladá holka. Studentka si sedla kousek od nich a viděla, že mají všichni taky slušně nakoupíno, hlavně ta holka. Moc tomu ale nevěnovala pozornost a koukala z okna. Na další zastávce do autobusu nastoupil bezdomovec a sedl si ke kamarádce. Hrozně smrděl a něco do ní dul, tak se sbalila a chystala se odsednout. V ten moment ji bezdomovec chytl za ruku a do ucha jí zašeptal: „Na příští zastávce okamžitě vystupte!“ Holka byla tak zkoprnělá, že na další zastávce spolu s bezdomovcem opravdu vystoupila. Bezdomovec studentku na zastávce okamžitě pustil a začal se jí omlouvat. „Nezlobte se slečno, nechtěl jsem Vás vyděsit, ale podívejte se pozorně na tu dívku mezi těma dvěma chlapci…“ Kámoška se otočila na odjíždějící bus a uviděla, jak holce padá hlava a že má triko od krve. Evidentně nebyla opilá, ale mrtvá. Ti kluci vezli mrtvolu!
Tyto městské legendy se sice vyprávějí desítky let jako příběhy, které se skutečně staly. Vypátrat ale jejich původce či člověka, jenž byl hlavním aktérem vyprávěné historky, je prakticky nemožné. Obvykle tak neexistují žádné reálné důkazy o tom, že se daný příběh skutečně odehrál přesně tak, jak jeho vypravěč popisuje. Něco tak fádního jako střet s realitou ale nezabraňuje městským legendám ani v jejich šíření, ani ve strachu z některých jejich protagonistů. Určitě i Vy znáte alespoň jeden zaručeně pravý příběh, který se stal sekretářce otce bratrance nevlastní sestry Vašeho kamaráda…
Až tak budete nastupovat do některé z modrých tramvají, pozorně se kolem sebe rozhlédněte a pohodlně se usaďte. Není se čeho bát, to přeci víte. Ale přeci jen, pro jistotu. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice: Konečná.
