Odvahu a slaninu s sebou!
Slezskoostravský hrad, nejstarší dochovaná světská památka města Ostravy, skrývá mnohá tajemství. Jeho chodby brázdí při správné konstelaci smrtonosných hvězd již zmíněná místní bílá paní Hermína, možné je zde ale narazit i na klimka – červeného mužíčka, přízračného černého psa nebo příšerného Železného muže, hrozivého rytíře s ještě hrozivější, krví zbrocenou palicí či mečem. A také tu, údajně na jednom z mnoha sudů s třpytícími se poklady, přebývá i zlatá kachnička s kachňátky.
Spletitý labyrint chodeb, který se pod torzem hradu z počátku 13. století nachází, ukrývá údajně mnohé poklady. Tyto poklady chrání přátelské, ale i méně přátelské entity, jimž je v každém případě lepší se vyvarovat. Nejeden jejich otrlý a odhodlaný hledač totiž za svou troufalost zaplatil životem. Pokud byste se však přeci jen rozhodli své štěstí zkusit, doporučujeme se obrnit železnou trpělivostí, mlčenlivostí, odvahou a pár plátky pěkně prorostlé slaniny. Proč? Inu…
Pověst o červeném mužíkovi a dvou písařích
Povídá se, že se dva písaři, Jakub a Mikeš, rozhodli zkusit své štěstí a najít některý z pokladů, které sklepení Slezskoostravského hradu dle pověstí skrývají. Nebyli ale pošetilí, a tak se nejprve poradili se zkušeným lovcem pokladů – starým vysloužilým vojákem. Aby mu rozvázali jazyk, koupili mu pivo a hned začali vyzvídat. Voják se nenechal dlouho pobízet a písařům poradil, aby poklad hledali o Velikonocích, o Velkém pátku, kdy se země otvírá a s ní i všechny poklady světa. „Ale,“ dodal voják a říhl si, „rozhodně si s sebou nezapomeňte vzít trochu chlebových drobků nebo kousek slaniny. To pro zlé duchy – když bude nejhůře, hodíte jim je. A ať se děje, co se děje, nesmíte promluvit, rozumíte? Jedině tak si zachráníte krk.“
Na doporučení starého vojáka se tedy Jakub a Mikeš vydali na hrad na Velký pátek. V rukou měli motyky, v kapse poslední krajíc chleba a kousek slaniny. Vplížili se na zpustlé nádvoří, nocí celé tajemné a tiché, vešli polorozpadlými dveřmi do temné chodby a sestoupili do prázdného, pavučinami pokrytého sklepení. Dalšími dveřmi, které byly zavaleny balvanem, vstoupili do druhého sklepení. Uprostřed místnosti, mezi dvěma sloupořadími, stál rytíř, od hlavy po paty zahalený v železné zbroji a s taseným mečem v ruce. Písaři se kolem něj opatrně protáhli a otevřeli poslední, dřevěné dveře. Za nimi se nacházela místnost plná sudů, jež přímo přetékaly stříbrňáky a zlaťáky. Chlapci nevěřili svému štěstí – tiše se zaradovali. Těsně před tím, než si začali bohatstvím plnit připravené pytle, se před nimi zjevil obrovský černý pes. Písaři však zachovali chladnou hlavu a majíc v paměti vojákova slova, hodili psovi kousek slaniny. Pes v tu ránu zmizel.
Nabrali si do pytlů stříbrňáky, ale když došli ke zlaťákům, objevil se před nimi malý mužíček a šlehl je zlatým proutkem. Oba zůstali jako zkoprnělí. Malý mužíček byl oblečen v červených kalhotách a haleně s kapucí. V jedné ruce svíral kahan se zeleným světýlkem, v druhé zlatý proutek a oči mu žhnuly zlostí. Byl to klimek, permoník, skarbnik, tedy důlní duch. Vynadal chlapcům za to, že si berou poklad, jenž jim nenáleží. Poté už smířlivěji dodal, že když už chlapci poklad chtějí, musí si jej odpracovat. Oba písaři se tak lusknutím prstu ocitli v rubanisku, v ruce krumpáč a po stranách vozíky, které měli uhlím naplnit. Práce to byla těžká, ruce je bolely a záda jakbysmet. Když naplnili několik vozíků, mužíček si pro ně přišel a oběma daroval po pytli uhlí. „Je dobře, že jste mně poslechli. Kdybyste tak neudělali, rytíř by vám srazil hlavu,“ řekl mužík a zmizel.
Oba písaři byli z odměny zklamaní. Mikeš do pytle s uhlím vztekle kopl a odešel zpět domů. Pytel nechal na nádvoří. I Jakub byl zklamaný, ale řekl si, že uhlí se bude hodit jeho mamince, a tak pytel odnesl k ní do chalupy. Jeho maminka měla z uhlí velkou radost. Jaké však bylo jejich překvapení, když pytel otevřeli a byl plný zlatých mincí! Když se o tomto zázraku podělil Jakub s Mikešem, Mikeš okamžitě pospíchal na nádvoří, kde svou výslužku od permoníka nechal. Po uhlí však nikde nebylo ani památky…
Přesto, že pověsti o sudech plných stříbra a ryzího zlata, jež se v rozsáhlých chodbách, slujích a sklepeních pod hradem nacházejí, zní velmi lákavě, jediná dochovaná zpráva o nalezení opravdového pokladu pochází z roku 1763. V té době bylo poblíž Slezskoostravského hradu, konkrétně v údolí Burňa, mlynářem Janem Augustinem objeveno černé uhlí. K jeho těžbě dali majitelé souhlas v 70. letech 19. století a těžba začala roku 1787. I v podhradí se nacházelo množství bohatých uhelných slojí. Hned dva doly, důl Zárubek a důl Trojice, tu ale byly otevřeny až ve 40. letech 19. století. Wilczkové, tehdejší majitelé hradu, nejprve nepřikládali nálezu uhlí zvláštní význam. Později ale zjistili, jaké peníze v těžbě a prodeji „černého zlata“ leží, a nález uhlí v okolí hradu vnímali jako projevenou přízeň osudu. Jejich majetek i vliv s výdělky spojenými s těžbou uhlí exponenciálně rostl.
Přesto, že se jeho majitelům více než dařilo, Slezskoostravský hrad v té době pustl. Pozornost rodu Wilczků byla od rekonstrukce sídla odvrácena k rychlému výdělku, a to se podepsalo i na celkovém stavu Slezskoostravského hradu. Hrad byl poškozován i kvůli těžbě samotné – ve 20. letech 20. století bylo naměřeno, že se hrad v důsledku těžby propadl v některých místech až o 11 metrů. Doufejme tak, že Slezskoostravskému hradu nehrozí stejný osud jako jen pár kilometrů vzdálenému hradu Landek, jenž se, dle důvěryhodných zdrojů, propadl do země.
(Příběh Pověst o červeném mužíkovi a dvou písařích je převyprávěnou pověstí Červený mužík a dva písaři z knihy Marcely Stehlíkové Slezskoostravský hrad aneb pověsti, historie a současnost zapomenuté památky.)
